Chlební sobotní odpoledne

Vše začalo jedním nezávazným a nevýznamným kliknutím na stránky http://www.cuketka.cz/. Nevěděl jsem o tomto blogu zhola nic a tudíž mne jeho obsah překvapil a to dost mile. Celé dva dny jsem nedělal nic jiného, než že jsem projížděl starší články, hltal nové informace a tiše záviděl všem těm, kteří mohli vyzkoušet za ta léta již zveřejněné recepty. A teď jsem narazil na jeden, který mě vyloženě dostal. Sám jsa knoflíkař neboli tlačítkář říkal jsem si, že tohle musím zkusit. A zároveň nechápal, proč se všichni pod článkem tolik diverzifikují od nás tlačítkářů. Jeden z důvodů pro domácí pekárny bych viděl v ušetřeném čase. Ale dobrá, každý strůjce svého štěstí. Já jsem se svými celozrnnými chleby celkem spokojen.

Nyní k samotnému procesu. Na toto téma bylo zveřejněno spousta článků, jenže já ovlivněn samotnou chutí mého prvního ručně tvořeného chleba, to vše musím tady vysypat. Začátek je spojen s páteční rychlo-přípravou těsta (ano 5 minut) - mouku (dvounulku), vodu, lehce sušeného pekařského droždí (v danou chvíli nevěřím, že to bude stačit), sůl a šup s tím do misky, přikrýt a rychle na pivko (odbočka - musím dát za pravdu Radkovi , kvalita piva bohužel nepřebíjí kvalitu ovzduší - druhý den ráno, co jsem měl na sobě, šlo nemilosrdně do pračky). Ještě v noci po návratu z hospody kontroluji těsto, vše vypadá více než skvěle. Vzpomněl jsem si také, že musím pověsit prádlo.

Ráno se probouzím do listopadově mlhavé soboty. Těsto v misce pracuje podle návodu. Jak úžasný pocit a pohled. Těsto promíchávám, přidávám trochu mouky (těsto se mi zdá řidší než podle návodu - příště přidávat vodu pomaleji a méně), nechávám odpočinout a úplně vynechávám šrot i otruby (doma není). Po hodinovém odpočinku (já už to prostě nevydržím - v recepisu máme hodiny dvě, kašlu na to) rozehřívám troubu a strkám dovnitř varné sklo (velice se omlouvám všem tradicionalistům, ale litinový hrnec nemaje a nevím zda jej chci kupovat - zkusím jestli někde nezbyl po babičce). Troubě trvá cca 15 minut než se dostane na požadovaných 230 stupňů. Nervozita v kuchyni stoupá, vše ztichlo tak, že je slyšet i praskání skla v troubě. Tu světélko zhasíná, šup s těstem do varného skla, přikrýt, nastavit minutku a pozorovat ten proces.

Jde to pěkně polehoučku, pomaloučku. Ale ono to pracuje. A tu se dostavuje první pocit vzrušení. Ono to snad i vyjde. Znáte ten pocit? Zažíváte jej na svém druhém, třetím, pátém rande. Nikoliv na tom prvním. Na první rande jdete nervózní jak student před zkouškou, ale na ta další již jdete s pocitem pomalého a jistého vítězství. S tímto pocitem pozoruji pracující a žijící těsto. Fotím ten vznikající život, v mezičase zjišťuji, že je nutno umýt sklo trouby, je špinavá jak prase a skrz nebude vynikat ten pocit vítězství. Ale ještě nejsme na konci.

Takže první půhodina pěkně pod pokličkou, se zazvoněním minutky vybíhám od rozdělané práce a okamžitě zbavuji varňáku pokličku a minutku nastavuji na dalších 15 minut.

Výsledek se tedy dostavuje, vypínám troubu, chléb vyklepnu (ani ťuk čehokoliv na stěně varného skla). Na dotek je chléb tvrdý, to začnu lehce panikařit, ale na druhou stranu je to teprve můj první pokus (kdopak to může říct? :-)). Ale co mne překvapilo asi nejvíce je zvuk chleba. Ano, ten chléb a jeho kůrka normálně mluví, praská, klokotá a jemně vzdychá. A to je ten zázrak. To je to, čeho si někteří z nás tolik neváží. Chléb není jen kus pečiva, to je něco, co prostě žije, je to živé a je zázrak pozorovat proces tvoření. Pamatuji si jednu scénku z mého života. Byl jsem dítko rozverné. Jeli jsme s rodiči k návštěvě tehdy ještě mé prababičky a mimo jiné jsme tam samozřejmě dostali i něco k jídlu. Na stole stál kus chleba. Tehdy jsem již ovládal práci s nožem a tudíž jsem si kus ukrojil. Jenže, buď jsem nevěděl co s nožem, anebo jsem se chtěl před rodinným osazenstvem předvést a nenapadlo mne nic jiného a lepšího, než s výrazem Napoleona po vítězství u Slavkova ten nůž zabodnout do osudného chleba. V sekundě se můj výraz změnil na Napoleonův po bitvě u Waterloo. Co si pamatuji, měla prababička dost jadrné výrazivo. A bohužel nebyla jediná. Jenže já tehdy vůbec nechápal, čeho tak špatného jsem se dopustil. Vždyť ten chléb se přece stejně tím nožem řeže. Tenkrát jsem nechápal. Nikdo mi to nevysvětlil, nikdo mi neukázal, jak se chléb připravuje. Nyní? Dámy a pánové, prababi (tobě se omlouvám zvlášť), nyní chápu. Je to prostě tím, že chléb není kus obyčejného pečiva. V chlebu se zrcadlí dřina všech, kteří na něj přispěli. Zemědělce a mlynáře dnes vystřídala dřina nás, kteří nejdeme do obchodu a chléb si za cenu jednoho piva nekoupíme, ale připravíme doma. A ta cena za to stojí. Je to v tom vzrušení, je to v tom sladkém pocitu vítězství. A jen máloco se tomu vyrovná.

Kůrka chladnoucím procesem "měkne" do požadované křupavosti. Ty pocity při prořezávání první patky se vyrovnají orgasmu. Bohužel (nebo bohudík?) to tak mám a jsem za to moc rád. :-)

A ještě dvě poznámky nakonec. Ten chléb je nejlepší pouze s máslem a solí. Toť vše. Není potřeba žádných dochucovadel. A když myslím máslo, mám opravdu na mysli MÁSLO. A ano, dávám za pravdu všem těm škarohlídům, tento typ chleba a pečený tímto stylem je prostě lepší, než-li chléb z domácí pekárny (ale na své celozrnné výrobky dopustit nenechám). Závěr tedy zní, každý ať si peče takový chléb, jak mu nejvíc vyhovuje.